Žij sekundou, neboť každá vteřina může změnit tvůj život...

Chlapec a květina

12. února 2011 v 20:32 | Lucky Lucy |  Básničky z mojí paličky
No dobře lidičky, tohle je trochu psycho. Psala jsem to v depresi, takže čtěte jen na vlastní nebezpečí, neručím za divnou náladu. Děkuji za jakoukoliv kritiku, radu, či jinou pomoc.

Jedna z mých prvních 'rýmovaček' a dost dlouhá...

Tom: Jo, vyšla by i na sbírku...

A kdyby někdo nepochopil, protože je to dost špatně napsaný (prostě se mi to nelíbí, navrhl to Tom dát to sem). Pojednává o chlapci, kterého jeho otec využívá pro svůj prospěch a on nemůže tíhu života unést...

P.S.: Nevíte, co je to za slovo 'pozapomnět', ach jo, to je ten můj slovník. =oD

                                                                                                               Vaše Sestra1

Tam kdesi v trávě
skví se květ
na který právě
nelze pozapomnět…

Prošel kolem mladý chlapec
chtěl si poupě utrhnout
květina se však nechtěla
ze svého místa hnout.

"Zanech prosím svojí snahy,
nech mě ještě chvíli žít.
Můj květ není vůbec starý,
nemůžeš se s tím smířit?"

Chlapec zvedl hnědé oči,
k obloze se podíval,
měl na jednou velký soucit,
s květinou si povídal.

K řece, či snad lesu
zraky upíral,
spousty bolesti v nich nesl,
spousty energie se vzdal.

Pomalounku usedl
na louku vedle květiny,
špičkou prstu něžně hladil,
krásný kvítek nevinný.

"Kdybys ty jen věděla,
co je lidské trápení,
nikdy víc bys nesměla,
zůstat v němém snění…

Příroda je překrásná
hezčí nežli kolotoč,
ke skvostu teď promlouvám,
svěřuji se, nevím proč."

Nahoru a teď zas dolů
životem smíš proplout,
přesně jako na houpačce,
možnost hvězd se dotknout."

Okvětí se zachvělo,
pod náporem větru,
lehce se jí postesklo
po lehounkém šepotu.

Jakoby ten chlapec cítil,
co květina říká vánku,
jemně se k ní naklonil,
rty pohyboval v tichém spánku…
************************
Den se kroutí jako řeka
zahýbá do úžlabin
a u ústí zánik čeká,
chladno bije do slabin.

Slunce samo rozhodlo se,
že nemá cenu bdíti dál,
za obzor se uložilo,
každý jiný také spal.

Co to vidí luční koník?
Že by výjimka snad?
Tělíčko se zachvělo,
střípek slzy do mechu spad.

"Kolik váží život?
Mám si to prý uvědomit,
ač se snažím sebevíc,
nejde tu váhu zlomit.

Tíživá těsnost
mé tělo trýzní,
prý dobrý
pocit!
Horší jak v žízni!"

Též mi řekli: "Chlapče,
dávej pozor na jazyk,
každý nevyslyší tvé prosby,
nedělej moc velký povyk."

Noční vánek plísní tváře
nevynechá vůbec nic,
nohy k hrudi přitáhl si,
rozhodl se zůstat víc.

Věděl, že zas dostane
poučení o chování,
jak se k životu stavit,
otec hlídá bez ustání.

"Avšak nejde mu jen o mě,
což by bylo správně
vím, že se stará
o svou kariéru hlavně."

Jak se zvedal z měkké trávy
i povzdechlo si poupě,
že zůstane zase samo,
připadlo si hloupě.

Chtělo zůstat navždy blízko
tajemného hocha,
než se ale rozmyslelo,
zbyla jen slehlé trávy trocha.
********************
Čas, toť pojem pomíjivý
nechává nás čekat
naivní si stále myslí,
že nemusí spěchat.

Někdy se brouzdá
pomalu hájkem,
jindy zrychlí
sny žene spánkem.

Léto se ztrácí
ve zlatavých barvách,
den jde za dnem,
jak noty v skladbách.

Chlapec dlouho nepřicházel,
kvítek ztratil naději,
myslel si, neuvidí
víc ty rysy v obličeji.

Byl chladný večer,
vánek tiše vál,
odnášel pryč všechen smutek
za pole a dál a dál.

Na obzoru rýsoval se
obrys postavy známé,
květina pomalu usínala
spánkem z vůně omamné.

Mechoví se pohnulo
někdo na něj ulehl
lehce kvítek pohladil
na víc už se nezmohl.

Vlci v dálce zpívají
svou píseň o smečce
dávají nám zprávu
že je čas jít k večerce.

Ustlal si tedy,
na mechovém polštáři,
díval se na hvězdy
které zavěsili hvězdáři.

Po tváři mu začaly stékat
prameny hořkých perel
značily bolest, smutek
prázdný pohled v očích měl.

Ach jak naivní byl,
sloužil otci jako hračka
takhle si ho vychoval
lvíče v mřížích, žádná rvačka.

Byl uzavřen v kleci
upletené z otcových pout
jako železné boty
co nikdy nemůže zout.

Nesměl dělat cokoliv,
co by mu ublížilo
cítil se však zraněný
jeho srdce krvácelo.

Chtěl si najít vlastní lásku
žít navždy s ní
copak mohl? Když byl
stále zavřený?

Proč má každý člověk
svoji lhůtu života?
Proč až doba vyprší,
zbude jenom samota?

První vločky zasypaly,
co podzim nestačil skrýt
celá louka se teď třpytí,
v tomhle snu chci navždy žít.

Avšak ve snech nebývá
vždy příběh kladný
zima osud ovládá,
nechává ho chladným.

Ach, jak rád se po večerech
na oblohu díval
pozoroval jasné hvězdy
a měsíc, co se skrýval.

Bílá rakev
s rudou růží,
truchlící rodina
smutek ji souží.

Byl tak mladý,
život měl ještě před sebou
a tak krásný
byl tou nejjasnější hvězdou.

Nyní se na nás dívá z nebe
držíc v ruce květinu
ten nevinný bílý kvítek
sleduje každou rodinu.



Kopírujte prosím i s autorem!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Catherine Catherine | Web | 16. února 2011 v 21:16 | Reagovat

Ježiiš :) To je moc krásný :)

2 mk mk | Web | 8. srpna 2011 v 20:18 | Reagovat

jo je to nádherný.Smutný,ale krásný :)

3 Kakxy Kakxy | Web | 1. března 2012 v 20:31 | Reagovat

Lucky Luce, tohle je dokonalé! :-)  u posledních veršů jsem začala brečet :'( Prostě, DOKONALÁ DOKONALOST! :D  *rychle jde číst dál*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama