Žij sekundou, neboť každá vteřina může změnit tvůj život...

Forgotten Children 2.

16. dubna 2011 v 1:17 | Lucky Lucy |  Povídky Lucy
No nekoukejte, zase votravuju :D. Kolik je hodin? Kurňa už tolik, co dělám ještě na počítači??? Probírám se starými záznamy... takový videa svět ještě neviděl :D. Jak je po půlnoci, tak mi to nějak přestává kecat...asi půjdu spát...nebo se nasnídat? :D Dáme si noční svačinku! To je další díl...Dobrou noc, ty někdo...
Vaše Sestra1
Forgotten children (2)
(Tom)
Skoro se doplazím k domovním dveřím a začnu odemykat. Ach jo, to byl zase den. Dostat napomenutí od šéfa a snížení platu mi teda moc neprospěje. Konečně doma. Na rohožce si vyzuji boty, klíče mrsknu na botník a šourám se do kuchyně. Proč si na mě ten debil zasedl? Nejdřív povídá, jaký jsem dobrý a teď mě málem vyhodí. To může udělat jen "opravdovej ichtyl". "Jé, to je pěkný označení, asi mu tak začnu říkat." Ironicky se zasměji a otevřu ledničku. Samozřejmě - vybílená. Jen v rožku se krčí kus salámu, který zatím ušel mému bystrému zraku. Namažu si rohlík se salámem, na stůl postavím krabici džusu. Ani se neobtěžuji se sklenkou. "Dobrou chuť, Tome." Popřeji sám sobě a dám se do jídla. Takové stravovací návyky mě jednou zabijí. Ale myslím, že ještě předtím zabiju toho vola, co nosí vysokou čepici a říká si šéfkuchař. To zas zítra bude: "Tome, na čtyřku, máš tam rozlitou polívku! Tome, tak pohni! Kde jsi ty línej Tomane?" Já toho idiota tak nenávidím.
Žij každou vteřinou,
žij celý den,
žij jenom jedinou hodinu,
rozhodnutí je na tobě...
Chci bouchnout rukou do stolu, ale v půlce pohybu se zarazím. Mamka spí, nesmím ji probudit. Potichu vyšlapu schody a vklouznu do svého pokoje. Sednu si na postel, k nohám si přitáhnu batoh a začnu se chystat do školy. Mám dost hektický život. Ráno mizím do školy, potom do práce. (Taková menší brigáda, pracuji v restauraci na odpolední směny). Už bych měl jít spát. Na budíku svítí čísla 02:57. Pod polštářem vyhrabu triko na spaní, obleču se a zalezu do postele. Za chvíli usínám a zdá se mi sen……..
…….Stojím před vysokou budovou, má zašedlé stěny a za okny vidím obrázky. Jsou to obrázky dětí, tak to nejspíš bude dětský domov, pomyslím si. Vkročím do dveří a před očima se mi rozloží dlouhá chodba. Rozhlížím se a pomalu našlapuji na vrzající podlahu. Stěny jsou ostře bílé, začíná mě bolet hlava. Procházím kolem dveří, ale všechny vypadají stejně. Až na jedny. Dojdu k nim a zadívám se na ně. Od vrchu dolů je někdo popsal. Čtu různé věty, třeba - Je tu něco zázračného, po tvém boku stojící… Zarazím se. Ten nápis je součástí básně! Na těch dveřích je napsaná báseň. Sice na sebe věty nenavazují, ale mám rozluštěnou jednu sloku:
Je tu něco zázračného,
po tvém boku stojící,
vždy pro tebe znamenalo
oheň, záři, světlici…
Najednou se rozezní hudba. Je mi povědomá, tu melodii znám. Zaposlouchám se. Najednou si všimnu drobného nápisu na spodním konci okraje dveří. Lehce se ho dotknu rukou, abych odstranil alespoň část letitého prachu. "TH Forgotten Children" No jasně, už delší dobu hraje písnička Zapomenuté Děti. Je dojemná a krásně vyzpívaná. Ale tohle přece nezpívá Bill Kaulitz! To si pobrukuje někdo jiný! Tóny se linou ze dveří. Musím se odvážit, když už jsem tady. Ty to zvládneš. Snažím si dodat odvahu. Musím přiznat, že se bojím. Položím ruku na kliku a zopakuji marný pokus o zpomalení dechu. Vejdu do dveří.
Ticho. Silné světlo. Začínám rozpoznávat obrysy. Vidím dům se zahradou, les a sráz. Pod srázem leží naprosto zdemolované auto. Někdo k němu přibíhá. Malinká holčička s květinou v ruce a sedmikráskovým věnečkem na hlavě. Klekne si před auto a schová hlavu do dlaní. Pláče, tak rád bych ji utišil. Rozeběhnu se k té havárii. Chci na tu holčičku zavolat, ale nějak nevím, jak ji oslovit. V mysli mi utkví jedno jméno. Zavolám na dlouhovlasou holčičku: "Katy!" Děvčátko se otočí a zahledí se mi do očí. Topím se v hloubi hořké čokolády. Potom se poleká, odhodí blednoucí rudou růži a utíká pryč. Dojdu k vraku, dívenka se mi už dávno ztratila z dohledu, pozvednu poupě a přivoním k němu. Voní jako rozkvetlá zahrádka po dešti.Přivřu oči, ale když je otevřu, znova stojím před potemnělou budovou s obrázky v oknech. Ztrácí se v mlze a já se probouzím…….
Prudce se posadím na posteli a oddechnu si. Byl to naštěstí jenom sen. Ale tak živý? Byl to vůbec sen? Co když se ta tragédie doopravdy stala? Co když spolu souvisí autonehoda a dveře v dětském domově? Děsím sám sebe. Rozsvítím lampičku a polekám se ještě víc… U mých nohou leží růže. Je potřísněná slzami. Všude, kde se slzy dotkly poupěte, okvětní lístky zčernaly. Děje se tu něco hrozivého…. Podívám se na budík. Je asi půl páté, takže nemá cenu snažit se usnout, stejně za hodinu zazvoní budík. Vstanu z postele a jdu do kuchyně. Vytáhnu vysokou sklenici, z ledničky si vezmu limonádu (z vody mám strach) a na jeden nádech ji vypiji. Sklenici napustím vodou a donesu ji do pokoje. Když vcházím do dveří, zastaví mě hlas. "Tomíku?" "Zdál se mi jen sen, jdi spát, mami." Zašeptám popravdě k mamce a vejdu do pokoje. Na noční stolek položím skleničku a do ní ponořím černé poupě. To nebyl jen sen…
Když máš smutek a nikdo o něm neví,
pošlu ti černé růže
když tě tvůj smutek zahaluje do temnoty,
pošlu ti černé růže

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama